Ohlasy (příběhy) rodičů
Noční můra
Zakovi bylo 15 měsíců a už uměl kolem 30ti znaků. Mezi nimi i znak, který znamená, že se bojí. Často tento znak používal, třeba, když v parku uviděl velkého psa, a rodiče ho tak mohli zvednout do náruče jestě před tím, než se Zak vyděsil k pláči. Jednou kolem dvou hodin ráno ho Zakova maminka Cathy slyšela hystericky brečet. Běžela tedy do Zakova pokoje a Zak hned začal ukazovat na šaška na poličce a pak ukázal znak, který znamená, že se bojí. Cathy hned věděla, co se děje. Zak dostal šaška předchozí den a moc se mu líbil. Nosil ho s sebou celý den, tak mu ho Cathy dala na poličku, aby, až se probudí, šaška viděl. Ale šašek ve tmě vypadá jinak než ve dne a malého Zaka vystrašil k pláči. Cathy se svěřila, že kdyby Zak nevěděl, jak jí má říct, že se bojí, a pouze by na šaška ukazoval, myslela by si, že pláče, protože ho chce, a dala by mu ho do postýlky. Což by zrovna nebyl nejlepší způsob, jak vybudovat Zakovu důvěru k mamince.
Maminko, pomoz mi
Kate bylo 16 měsíců a už dvakrát měla zánět ucha. Průběh byl podobný jako u jiných nemluvňat. Několik dní byla Kate rozmrzelá a často poplakávala, ale maminka nevěděla, co jí je. Pak nastoupila horečka a mamince bylo jasné, že musí k doktorovi, a ten pak poznal, co se děje a nasadil antibiotika. Při třetím zánětu byl ale průběh jiný. Kate už uměla několik znaků a mezi nimi i znak, který označuje „BOLÍ“ – spojené ukazováčky. Použila tenhle znak vedle svého ouška, aby mamince řekla, že už jí zase začíná bolet. Maminka pak nečekala na to, až nastoupí horečka, a vzala Kate hned k doktorovi. Ten potvrdil diagnózu a zahájil léčbu ještě před tím, než se zánět zhoršil natolik, aby ouško bolelo až k pláči.
Babi, mám tě ráda
Z dopisu od tatínka: Jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek se váže k době, kdy moje dcera Olivie používala znakovou řeč. Navštívili jsme tenkrát babičku, moji matku, žijící daleko od nás. Olivie ji příliš dobře neznala. Nebyla to lehká návštěva, protože v té době moje matka byla v nemocnici pro dlouhodobě nemocné. Přestože byla hodně nemocná, pokaždé, kdy jsem k ní Olivii vzal, pookřála. Nejdříve se Olivie styděla, ale díky své staré věrné kočce se matce podařilo prolomit ledy. Během několika dnů se ze všech tří stali dobří přátelé. Nakonec přišla chvíle, kdy jsme se museli vydat k domovu. Manželka i já jsme se rozloučili, ale v tom spěchu jsme úplně zapomněli na Olivii. Ona však nezapomněla. Když jsme odcházeli, rozčileně udělala znak pro „kočku“, chytla se mé ženy za ruku a vlekla ji do matčina pokoje. Tam se jí dostalo posledního babiččina objetí. A pak nastal ten neobyčejně zvláštní okamžik, na nějž nikdy nezapomenu. Na slova mé matky „Mám tě opravdu moc ráda, Olivie“ se jí malá Olivie podívala do očí, usmála se a zkřížila si ruce na srdci – byl to její znak pro "MÁM TĚ RÁDA“. Těžko byste si mohli představit krásnější dárek. Pro mou matku to tehdy bylo to nejdůležitější na světě.